Vyrážíme ve třech. Nora, Zsofi a já. Kdy se vrátíme, nevíme. Asi o víkendu za týden. Hovidíme. Zatímco my odjíždíme na náš asi týdenní výlet, tak Alfredo v pondělí odlétá do Itálie a Lenka v úterý do České republiky. Maryjus má v plánu v pondělí jet na sever k Černému moři do Zonguldiaku navštívit rodinu s vé turecké kamarádky Turgce a Rafal s Tamerem a nakonec i Martynou odjeli do GaziAntepu strávit Bayram v Tamerově rodině. O osudu ostatních , krom Lenky a Alfreda jsme se dozvěděli až po návratu.
Výlet pěkně začal už na ASTI (autobusák). Všude narváno a na naší zastávce stojí jiný autobus. Nakonec jsme sešli pár pater a objevili naši opravdickou zastávku úplně jiného čísla než jsme měli napsáno. U autobusu potkáváme koho jiného než dva Čechy - kluk David a holka Jája. David studuje u Černého moře v Samsunu a Jája ho přiletěla navštívit na tři týdny. V plánu mají jet do Antakye jako my a pak pokračovat v Sýrii. Koukáme na jejich lístky, mají stejná sedadla jako my:) No svět je malý a o náhody tu není nouze, že, pane Lustig? Po dlouhém naléhání na řidiče a jeho pingla nakonec odchází dva Turci z autobusu a všichni jsou spokojeni. Stačí jen trvat na svém a neposlouchat jejich TAMAM (okay).
Vše dobře dopadlo a nakonec přijíždíme okolo pláží u Středozemního moře do města Antakye/Hatay. Z autobusáku berem taxík za jednoho Turka do města. Ohledně autobusáků - nevím proč tu mají v Turecku ve zvyku umísťovat autobusáky daleko od města. Asi je to opět o penězích. Smlouva dolmušy a taxíky.. No každopádně v centru nám staví jedno auto a on to je bývalý pracovník na Íčku, dává nám mapy města. Pěkně nám to začíná. Vyrážíme do Archeologického muzea. Spousta mozaik, fresek a vykopávek z okolí. Pomalu ale jistě se dostáváme k Mezopotámii a nejstarším oblastem, takže nálezy jsou datované z opravdu dávných dob. Muzeum je lemováno palmami a stromy s podivným to ovocem. No ony jsou to pomerančovníky, mandarinkovníky a citroníky. No ty brďo. Hned bereme první úlovky. Mňam, mňam! Procházíme městem , které je zvláštní tím, že tu mají nejen mešity pro muslimy, ale i kostely pro evangeliky a katoliky a židovské synanogy . Zajímavé. My stoupáme ke kostelu Svatého Petra, který je vestavěn do skály. Kostel je zajímavý tím, že tu prý mělo vzniknout křesťanství. Následovníci Ježíše Krista tu byli poprvé nazváni Křesťané. Nad kostelem jsou nedodělané sochy Haron. Obyvatelé Hataye je začali tesat, aby se zavděčili Bohům, protože ve městě řádil mor. Mor odešel a tak lidé přestali dělat sochy, jak už to tak chodí. Městečko není špatné , ale my bereme dolmuš do vsi Samandag, odkud stopujeme do vsi Cevlik, která se nachází u Středozemního moře.
Proč zrovna malá vesnička Cevlik? Je proslavená Titus-Vespasianovým tunelem z 1.století. Titus Vespasianus potřeboval dostat vodu z jedné strany skály na druhou a tak prostě provrtal díru do skály. Tunel je dlouhý 1,5km. Ty bláho! My tři Češi jsme nasadili čelovky:) a vyrazili. Zpátky se nám nechtělo stejnou cestou a tak jsme šli polem nepolem, sadem nesadem a objevili mandarinkovníky a dokonce i banánovníky. Banány byly bohužel zelené, ale mandarinek jsme snědli několik kilo. No bomba! Pokračujeme polem až přicházíme k hrobům vybudovaných ve skále nedaleko tunelu. Zpět ve vsi Cevlik objednáváme noc v hotelu pro tři a pak pokračujeme s Čechy k pláži, kde děláme oheň a pečeme brambory. Za tmy já a David skáčeme do vln a necháváme se unášet. Takže konečně koupačka. Večeře je snědena a tak Čechy opouštíme s tím, že až se budou vracet ze Sýrie, tak by se chtěli stavit v Ankaře.
Další den stopujeme do Antakye odkud bereme autobus do GaziAntepu. Stopovat tu jde celkem lehce, zvlášť když jste turista s blond vlasy a modrými oči. Ani nemusíme předstírat stopování a už nám někdo staví:). V GaziAntepu jsme původně měli v plánu navštívit Rafala a pobýt tu den, ale je to město větší než Praha a tak jen na autubusáku změníme autobus a pokračujeme do města SanliUrfa. Tato dvě města jsou dávní rivalové z turecké historie. Gazi v turečtině znamená válečný hrdina a protože Antep chtěl být něco víc než jen Antep, tak si přidali k názvu Gazi. Obyvatelé Urfy se naštvali a přemýšleli jak by se mohli jmenovat až přišli na název Sanli - báječný. A tak Urfa už také není jen Urfa, ale báječná Urfa. Procházet noční Urfou není nic moc, zvlášť když na vás každý pokřikuje a děcka vás nechtějí nechat na pokoji, ale naštěstí bylo město protkané policisty, kvůli Bayramu a tak nám dali brzo pokoj. V hotelu jsme zůstali dvě noci. Další den je úterý, první den Bayramu a skoro vše tudíž bylo zavřeno. Hlavní atrakce Sanliurfy - bazaar, kvůli kterému jsme sem přijeli, je zavřený, stejně tak jako hrad. V čajové zahradě u jednoho ze dvou bazénů potkáváme bývalého tur.průvodce v Izmiru či Marmaris. Umí anglicky a tak nás provází ZDARMA městem. Urfa je z biblického hlediska velmi významné místo, stejně jako spousta měst a vesnic v okolí. Měl se tu prý narodit Abraham. Jeho zrození provázela událost, že chlípný král, prý polobůh, Nemrut měl sen, že se má narodit někdo mocnější než on a tak dal vyvraždit všechny malé děti. Jen Abrahám přežil protože byl skryt v jeskyni. Abrahamův život nebyl lehký. Dle povídání se měl na hradě potkat s Ďáblem, který ho chtěl zneškodnit a tak ho shodil z hradu dolů do zahrady plné růží okolo které plály plameny. Samotný Abrahám nakonec proměnil plameny ve vodu plnou kaprů. Rekonstrukci celého tohoto příběhu můžete vidět okolo čajové zahrady. Kdo prý chytí kapra z bazénu, kterých je tu požehnaně, oslepne.
Náš turecký přítel nás provází starou Urfou a ukazuje zajímavá místa. Potkáváme Američanku s Kanaďanem, kteří jsou učitelé v Adaně. 30km od města Urfa se nachází Harran, prý místo které má být nejstarším dochovaným obydlím na světě.
Ráno dalšího dne se dostáváme na dálnici, kde stopujeme. Opět žádný problém. Na počtvrté se dostáváme do místa určení. Města Mardin. Cestou auty pozorujeme krajinu mezi řekami Eufrat a Tigris. Tak tady to vše začalo.. Totální placka a vedro.. Městečko Mardin má velmi zachovalé stavení z kamenů. Arabský styl. No nacházíme se asi 30km od Sýrie , takže není divu. Zdejší hrad je v rukou armády jako ostatně většina zajímavostí po celém Turecku a proto se na něj nedostaneme. Procházíme novým muzeem a nakonec okouzleni bereme dolmuš do Diyarbakiru. Tady nacházíme nocleh v hotelu jménem Batman (dle města Batman, které je nedaleko;)).
Diyarbakir - město, kam se bojí jet celá Ankara. Proč a nač na to jsem nepřišel. Hlavním tahounem města jsou 6km dlouhé skoro zcela zachované hradby okolo celého starého města. Druhé největší zdi viditelné z Vesmíru, hned po Velké čínské zdi. Ve městě ještě navštěvujeme bazaar, kde Nora kupuje novou šálu a taky sýrový a jogurtový trh:). Diyarbakir opouštíme dolmušem směr Siverek, kde bereme další dolmuš směr Kahta. Cestu nám kříží nedávno postavená Ataturkova přehrada. Vůbec celá tato oblast jihovýchodu trpí nedostatkem vody a tak je tu takový plán zatopit pár vesnic a místo nich udělat přehrady. Něco jako Mušov. Mimo jiné je v plánu zatopit i Hasankeyf. Dolmus se nalodí na trajekt a na druhé strany vody pak vyskakujeme a stopujeme další dolmuš do dědiny Karadut - 14km od vrcholu Nemrut Dagi.
Hotel byl plný a tak jsme spaly na podlaze na chodbě. Budíme se o půl páté ráno. Jet na vrchol hory Nemrut je tu totiž velký business a lidi platí pěkné peníze za to, aby se dostali na vrchol při východu/západu Slunce. I majitel hotelu nám nabízí, že za 50TL nás nahoru vyveze. Děkujeme pěkně, ale nechceme. Balíme a kolem páté nám staví auto a bere nás na vrchol. Takže neplatíme nic, že?;) O hoře Nemrut si můžete přečíst tady. Na východní terase je to jako v kině, všichni čekají až to vypukne a jakmile to skončí okamžitě odchází. Je tu narváno. Nacházíme se sice v NP, ale je to turecký NP a tak po odchodu všech tureckých turistů tu zůstává pěkný bordel.. Koukáme i na západní terasu plnou hlav. Poté vyrážíme na cestu do Malatye. Město vzdálené asi 100km. Opuštěná krajina, ale staví nám auto ve kterém sedí paní z Paříže, která žije v Istanbulu, chlápek s blond vlasy a modrými oči jako já co tvrdí, že je z Istanbulu a jeden Kurd. Mají veliké auto a tak nás berou do Malatye. Opouštíme naše psí kamarády a vezeme se s nimi.
Malatya je pekelné město, kde není nic k vidění. Je to město proslavené meruňkami a vyhlášená křižovatka vlaků. - projedou tu dva za den. Po procházce přecpaným městem bereme vlak do Ankary za 18TL(240CZK) kam dojíždíme v sobotu v devět ráno. Doba ve vlaku 18,5hodiny, vzdálenost 800km.
Opět bezvadný výlet s bezvadnými lidmi. Bez plánu a skoro bez peněz a navštívili jsme toho opět dost.
2025 ©