Veni, vidi, vici - přišel, viděl, zvítězil
Tentokrát nám nenastal pátek , ale střed týdne, tedy středa a my jsme vyrazili na zatím nejdelší výlet po Turecku a nacestovali jsme asi nejvíc kilometrů. Asi 4000km. Jaktože už ve středu? Protože v pátek měli v Turecku státní svátek - Mustafa Kemal neboli Atatürk založil 29.10.1923 Turkiye Cumhuriyeti neboli Tureckou republiku a ve škole se to má tak, že když je něco velkého tak se na to musí den chystat. Takže jsme dostali ve čtvrtek všichni kromě Rafala volno ve škole.
Rozdělili jsme se na dvě skupiny. První skupina - já a Nora - odcestovala ve středu v podvečer autobusem do Trabzonu, na pobřeží Černého moře - Karadeniz. Skupina B - Lenka a Zsofie počkala na Rafala až skončí ve škole a vydali se k městu Van, taktéž autobusem. Plán byl se potkat ve vlaku Kars Express, přímém vlaku z Východu do Ankary a ještě dál až do Haydarpasa, tedy Istanbulu. Skupina B si to náramně užívala a nakonec jsme se s nimi sešli v Dogubayazit u. Van a jihovýchod Turecka máme v plánu v nadcházejícím svátku Bayran, který trvá 9 dní, takže o něj nepřijdeme!
Teď už ale o našem výletu.
Ve čtvrtek po ránu jsme dorazili na pobřeží Černého moře do napůl ruského města Trabzon. Město jako samotné nemá co nabídnout a tak jsme byli rádi , že se stalo pouhým východiskem pro cestu tam a zpět do Sumela monastery - opatství. Opatství vysekané ve skále asi 45 km od moře. Cestu nahoru nám zkřížily ovce, které tu spolu s krávami, koňmi a psi mají absolutní přednost a tak jsme museli počkat až přejdou. Počasí se nám vydařilo a tak byli parádní výhledy, jak ze samotného opatství tak i cestou dolů z něj. Turisté tu mají ve zvyku všude vyrývat své jméno a tak z fresek, myslím že z 17.století, moc nezůstalo. Zpátky ve městě Trabzon jsme se rozhodli opustit toto město, co nejrychleji. Ne, že by tu byli zlí lidé, ale přeplněno , skoro jako v Istanbulu a celkově atmosféra města nic moc. Možná náš odjezd uspíšil i hotel , kterému chyběly výplně oken.
Vzali jsme tedy bus po pobřeží směrem na východ, nejprve jsme zakotvili v Rize, městu proslulém po celém Turecku pro čajové plantáže, ale nakonec jsme vzali další bus do městečka Hopa. 30km od hranic s Georgií tedy Gruzií.
Najít hotel ve kterém nebyly prostitutky byl problém, ale nakonec se nám podařilo cosi najít. Že by tu bylo čisto se nedalo říct, ale jednu noc jsme to přežili i bez teplé vody za zamčenými dveřmi. Docela jsem měl strach.
Následující ráno nás vzbudilo šikování dětí na přehlídku. Cožeto? A jo, on je vlastně dneska ten slavný den od kterého Turecko počítá rok 0. Dnes jsme měli v plánu dojet do Karsu po návštěvě Kackara NP. Bereme autobus do Artvinu. A dobře děláme. Vyjíždíme z Hopy nahoru a všude kolem nás čajové plantáže. Tak jako v borovicovém lese probíháte borůvkami tak tady byste probíhali čajem a kolik ho tu bylo! Plantáže skončily a začala přehrada, která ohraničuje Kackara NP. Přijíždíme do města Artvin. To je zajímavě město tím, že stojí na dvou poměrně strmých kopcích a mezitím je řeka, která naplňuje dále tu přehradu. Po chvíle kochání okolní přírodou , která je hezčí a hezčí stopujeme minibus do dědiny Savsat , kde se zastavil čas. Původně jsme si mysleli, že se vydáme pěšky do NP Sahara a pak vezmeme bus do Ardahanu, ale poté co nám řidič řekl, že poslední bus jede za hodinu, jsme se jen prošli po této dědině. Čím se tu tak lidí živí říkáme si? Na otogaru (autobusové nádraží) se nám chlápek snaží namluvit, že dnes už do Ardahanu nic nejede, že musíme přespat ve zdejším jediném hotelu. No to teda ne! Tam rozhodně spát nebudeme. Nakonec smlouvám a smlouvám a řidič říká, že za 45TL nás tam vezme. Normální cena pro dva je 20. No uvidíme, beztak to usmlouvám. Projíždíme parádní horskou krajinou. Cedule oznamuje, že jsme přes 2000m n.m. Fantastikos! V Ardahanu už je ale tma, a odsud už se definitivně nikam nedostaneme, jak nám tvrdí všichni, co potkáme. No co naděláme. Zůstáváme tu v hotelu. Nora zjišťuje, že jí chybí šála. Ale už je pozdě ji hledat.
V sobotu ráno bereme autobus do Karsu, nejdříve na místní letiště na poli a poté do Sehir Merkezi, tedy centra města. Tady se nám všichni snaží namluvit, že se do Ani nedostaneme jinak než Taksi, no my jim věříme a jedeme 45km tam a zase 45km zpět. Cestou ale potkáváme minibusy.. No co, jednou si to dovolit můžeme:). ANI je rozbořené středověké město z 10.,11.století, které leží na Armensko-Tureckých hranicích. Město zažilo tři zemětřesení a jednu bouřku a proto je dnes většina téměř v troskách. Ale i to , co zbylo stojí za to! Viz foto. V Karsu v dešti, v zimě čekáme v nevytopené čekárně na autobus do Igdiru. Zničehonic, kde se vzali tu se vzali dva turisti. Snaží se marně domluvit s pouze turecky hovořícími lidmi. Nakonec se jim vydávám na pomoc a zjišťuji, že jsou tu taky z Ankary. Polka Marta a Čech Martin! No svět je přece malý a o náhody tu není nouze. Tak proč vlastně ne? Strávíme celou cestu povídáním a z Igdiru nakonec bereme poslední minibus do Dogubayazit u. Města pod Araratem. Marta je studentka v Ankaře na Ankara university a Martin na ODTU/METU - technika. Mimo to dělá i různé sporty. Pěkné to popovídání. Dostávám nápad, že bychom mohli zavolat Rafalovi a jeho slečnám, jak jsou na tom. Marně pátrám po svém telefonu a nakonec to vzdávám. Asi někde zůstal. Co nadělám. Marta nakonec volá Rafalovi polsky. Ten odpovídá, že jsou kdesi s kýmsi v hamamu, tedy lázních a že se sejdeme v Dogubayazitu.
Dogubayazit nás vítá zimou a tak rychle nacházíme hotel a smlouváme, co nejnižší cenu. Rafal and girls mezitím dorazili z lázní. Kráčíme za nimi do jejich bytu. Potkali totiž chlápka, který provozuje Couchsurfing, když máte volné místo na gauči v bytě, můžete ho přes internet někomu nabídnout. No paráda. Jsme rádi, že se všichni vidíme. Povídáme a tak .....
Po pár hodinách začínám být rád, že spíme v hotelu a ne tady. Začal jsem mít strach o Rafala a holky a začínám přemýšlet, že tu zůstanu na noc, kdyby něco. Je to tak trochu Couchsurfing alaturka .. Těžko vysvětlit a popsat.
Noc jsme všichni přežili bez úhony a druhý den jsme se opět sešli. Skupina B nás po chvíli opouští a míří do Karsu. „Dobrá, potkáme se v městě Erzurum zítra a pak pojedeme spolu vlakem domů. My se konečně chceme projít po horách“, říkáme s Norou. Dogubayazit leží 1900m.n.m. Skupina B nás opouští a my vyrážíme pěšky k Araratu. Vzdálenostně je to k vrcholu něco přes 20km z města. Ale schůdné je to jenom v létě. Vysoký je necelých 5200m a vedle něj leží o něco menší Malý Ararat 3900m. Je krásně vidět a tak si to užíváme. Dle tureckých brožur je to nejvyšší hora Evropy:)
Vracíme se zpět do města a pokračujeme na opačnou stranu asi 5km k Ishak Pasha paláci , což má být prý palác, kde vyprávěla Šeherezáda povídky 1000 a 1noci. Cestou potkáváme Martu s Martinem, kteří mají naplánováno jet do Vanu. Loučíme se s nimi a sejdeme se v Ankaře doufáme. U Ishak Pasha Palace marně pátráme po tom, proč mají Turci ve zvyku památky opravit novým svým způsobem a proč sem daly ty podivné střechy? Z paláce se vydáváme už za tmy jelikož proběhla změna času. Jdeme krajinou jak zpívá Jarda Svoboda s kapelou Traband a jsme rádi, že se konečně můžeme projít tou krásnou krajinou. V noci kolem jedenácté nás budí telefon a v něm Martin, který říká, že jsou opět u Couchsurferů. Setkáváme se s nimi a vzhledem k tomu, že už jsou též v Ankaře, tak vše dobře dopadlo.
V pondělí ráno bereme ranní autobus do Erzurumu, kde máme sraz se skupinou B. V autobuse potkáváme parádního servíra, na kterém je vidět že si svoji práci opravdu užívá a tak nám dává do batohu kafe, pití a jablka. Myslím si, že to bylo jeho poprvé a naposled v práci. V Erzuru se potkáváme všichni dohromady a čas do osmi hodin trávíme v cay evi či chozením po městě . Jenže je to nejzimnější město Turecka, takže je tu pěkná kosa. Turci sem jezdí v zimě lyžovat. Vlak má 40min zpoždění, tak čekáme v rozbořeném nádraží, které se předělává , protože tu mají v lednu zimní univerziádu. Původní čas vlaku měl být 21 hodin do Ankary, ale se zpožděním se to vyhouplo na 25hodin. No ale stejně jsou tu vlaky rychlejší než u nás . ujeli jsme asi 2000km vlakem.
Východ je jiný, těžko popsatelný , to se musí zažít. Proto se tam vydáváme ještě jednou za týden, ale to na jihovýchod.
2025 ©