Nastal nám konečně další pátek a s ním další víkend. Já si konečně v pátek vyzkoušel, jaké to je nejít v Turecku do školy i když bych tam být měl
. Radši jsem se poflakoval doma a pospával. Po poledni jsme vyrazili s Norou (HUN) na vlakové nádraží (GAR). Tady na nás už čekala Lenka (CZE) a společně jsme se vydali konečně tureckým vlakem. První vlak z Ankary do Eskisehiru byl více než luskusní. Sice jsem seděli v protisměru, ale jízda to byla parádní. Před vstupem do vlaku zase kontrola bagáží a tako vé srandičy. Ve vlaku televize, 6kanálů hudby na poslouchání a třeba i ta Wájfáj. V televizi se dokonce dala sledovat aktuální rychlost. Párkrát jsme překročili i těch 250km/h. To je dobré, co?
V Eskisehiru jsme přesedlali na druhý vlak, který už nás zavezl do Haydarpasi - tedy Istanbulu na asijskou část. Byl to vlak o poznání horší kvality, ale i tak byl o fous lepší než nejlepší rychlíky ČD. Seděli jsme v prvním vagoně tureckého dobytčáku. Na lístku máte totiž napsána přesná místa, kde máte sedět. Celkový čas strávený ve vlaku byl 5:45 - přičemž v prvním vlaku 1,5h a v druhém 4h.
A jsme v Evropě. Stačilo vzít z Hadyarpasy ferry, tedy loďku, která nás přepravila do Eminonu , tedy do Evropy
. tady jsme sedli na tramvaj a dojeli na Sultanhahmet, velmi známé místo v Istanbulu. V centru starého města. Kousíček odtud byl i náš hostel. Za noc 14turků (tedy asi 180CZK). Bylo to to nejlevnější co jsme našli a zase tak špatné to nebylo. na pokoji nás bylo . My tři , tři švédové a tři amerikáni. Ze spánku nás rušila hudba, která hrála na terase, ale po chvíli jsme neslyšeli nic.
Co o Istanbulu? Jak krákal havran NEVER MORE! A to nejsem sám ,kdo to říkal... v sobotu ráno přijela skupina B , poláci Martyna a Rafal. Vyrazili něka m na vlastní pěst a my jsme se s nima setkali až odpoledne. My jsme zatím vyrazili na snídani do parku a zatímco jsme snídali se ze všech koutů vynořili turisti a začali tu korzovat. Už jsem rázem nebyl jediný blondýn ve městě a těšil jsem se zpět do Ankary
. To zase ne, ale turistů a tureckých podvodníků bylo všude dost. Po snídani jsme vyrazili se mrknout na Hagia Sophia, projít se do parku k TopKapi a vystát si frontu v Blue Mosque. Stal se z toho tu pěkný business. Už jsem se těšil až si zaběhnu zítra ten maraton a pojedu domů respektive do Ankary. Vstup jsme nikde neplatili , jednak byly fronty a druhak ceny jsou docela hrubě nadsazené - Hagia Sophia i TopKapi- 20TL (360CZK ). Jediné, kam jsme se vypravili byl Grand Bazaar . Já si koupil nové manžestráky za 30E (750CZK) - usmlouval jsem to ze 40 E a Nora si koupila vodní dýmku, u které jsem usmlouval cenu z 95TL na 72TL a to bylo maximum, ani majitel se netvářil moc nadšeně
.
Poté jsme se rozloučili a já se vydal do hostelu se převlíct do běžeckého a pak se rozběhl na istanbulské výstaviště , kde byla prezentace na zítřejší maraton . Tr valo mi to asi 45minut . Pěkná rozcvička před zítřejí mi 42km. Vzal jsem si číslo , čip, pytel, tričko, koupil nové trenky na běhání (za cenu 15TL a já zaplatil jen 10TL, tak proč ne?) a zaregistroval se do tureckého svazu Ultramaratonců. Zpátky mě bus samozřejmě nevzal do Sultanahmetu i když tvrdil , že tam jede , ale vysadil mě na Taksim square. Což je na opačně straně Zlatého rohu. Moderní čtvrť města. prý tu za víkend na ulici Istiklay projde až 3 miliony lidí. No, věřil bych tomu. Proplětl jsem se davem a pak vzal tramvaj k hostelu. Pokaždé když jedete tramvají či metrem, tak si musíte koupit žeton . A to i když přesedáte! Kupodivu na loď si musíte koupit lístek. Zase je to o penězích:). Na hostelu jsem se potkal s ostatními, kteří mezitím byli na Spice Bazaru, či na věži Galata.
V neděli ráno se pro bouzím 6 40 (tedy 5 40 CZ času) a pospíchám na bus, který nás závodníky bere na start 32.ročníku Euroasijského maratonu. O maraton u viz jiný článek . Po závodě nacházím holky a společně bereme loďku na Haydarpasa a odtud vláček opět do Eskisehiru a pak Ankary. Po závodě jsem měl takový hlad, že jsem dokázal zbaštit dva kebaby. N oale výkon za to stál bych řekl.
2025 ©